Jirka

Migrénu mám od dětství, co si pamatuji. Zdědil jsem ji po svém otci, takže od počátku jsem se v rodině setkával s pochopením a ohleduplností k probíhajícím záchvatům, protože táta už tu cestu vyšlapal. Jednou z mých velmi raných vzpomínek je, jak asi v šesti, sedmi letech ležím v bolestech na gauči na chalupě, a zatímco průběžně zvracím do přistaveného lavoru, rodiče s prarodiči tiše mluví o tom, co se se mnou vlastně děje. Táta se mnou pak chodil k neurologům, učil mě, jak se záchvaty zacházet, jak si obvázat hlavu kolem spánků, aby bolest alespoň na chvíli povolila, jak se vyhýbat nejčastějším spouštěčům, které ze své zkušenosti velice dobře znal.

Díky tomu jsem od mala věděl, že migrénu prostě mám. Zkoušel jsem v devadesátých letech různé profylaktické léčby, bez většího úspěchu, poměrně brzo jsem polykal i různá analgetika. Mým dobrým kamarádem se stal (dnes už neprodávaný) Quarelin, později pak Saridon. S migrénou jsem se zkrátka naučil žít a s počínající dospělostí jsem ji bral už jako naprosto samozřejmou součást života, v němž se mi zpravidla objevila tak jednou, dvakrát do týdne v podobě slabších záchvatů, které šly utlumit analgetiky, a jednou či dvakrát do měsíce pak navíc větším záchvatem, kterým mě na několik hodin či na celý den poslal do tmavého, tichého pokoje, mimo provoz.

Když jsem začal studovat na vysoké škole, moc jsem proto o své migréně nepřemýšlel jako o nemoci. Byla pro mě prostě stálým souputníkem, občas otravným, ale blízkým a neodlučným. "Jak často tě bolí hlava?" byla tátova první nebo druhá otázka, na kterou se mě ptával vždycky, když jsme se viděli. Paradoxně jsem ale tuhle svou stránku tajil před všemi ostatními, před kolegy, před přáteli... Když bylo nejhůř, bylo pro mě snesitelnější raději předstírat bolest břicha, unavenost, anebo se prostě smířit s tím, že musím na oko působit jako protivný a nerudný jedinec, který beze slova odejde z přednášky nebo z hospody, než přiznávat ataku migrény a vysvětlovat, co to je. A poslouchat pak, že - ano, světe div se, "to můžou mít i chlapi" - což byl patrně nejčastější směr reakcí, když jsem se někomu svěřil. Tenhle částečně popírající status quo se ve mně upevnil i tím, že jsem někdy po roce 2010 objevil triptany, a mohl tak snížit svou už tak dost povážení hodnou spotřebu analgetik. S triptanem dvakrát do týdne při nástupu aury nebo pocitu, že "mě to chytne", jsem se dostal na dva/tři opravdu silné záchvaty měsíčně, na něž bohužel i triptany byly (a jsou) krátké. A to šlo přežít.

To se ale změnilo, když se nám narodily děti. "Klucí, táta má migrénu, nechte ho v klidu", slýchávali jsme s bratrem od babičky a mámy jako malí. Vždycky jsem ho trochu podezíral, že si to musí vymýšlet nebo alespoň částečně přibarvovat, protože takhle časté to přece nemůže být. Kazilo to plány, bylo to otravné a z dětského pohledu nefér. A když jsem nedávno slyšel, jak totéž říká naléhavým hlasem má žena našim dcerám, zamrazilo mě a bylo mi to šíleně líto. Ne ani tak kvůli tomu, že si o mě budou ony myslet to, co jsem si já naprosto neoprávněně myslel o svém tátovi, totiž, že to oportunisticky fejkuju. To si nejspíše myslet budou, a nebude divu. Ale mnohem více mi bolestivě došlo, jak moc samozřejmě a defétisticky jsem svou migrénu za ta léta vlastně přijal za nezměnitelný stav věcí. A že s tím skoro nic nedělám.

Na té změně náhledu má ostatně lví podíl i má žena, která mě - paličatého - dlouho a trpělivě přesvědčovala, že pokud je to nemoc jako každá jiná, musí existovat i nějaké způsoby, jak její projevy alespoň zmírnit. Asi před dvěma roky, po zhruba deseti letech ne úplně klidné plavby na moři triptanů a ibuprofenů (ano, tímto způsobené žaludeční potíže byly taky, checked) jsem tedy začal aktivněji řešit, jak mohu svým záchvatům sám nějak předcházet. Nejen vyhýbat se pasivně a intuitivně známým spouštěčům jako jsou intenzivní pachy, zima na krční páteř, čokoláda, červené víno a stres (haha - zkus se vyhnout tomu!), ale i cíleně dělat něco pro to, aby mi migréna nezasahovala do pracovního, společenského, ale hlavně rodinného života v takové míře jako dosud.

Dávám si tak mnohem větší pozor na životosprávu, která je, zdá se mi, zásadní: když se včas a dost pestře nenajím, anebo pravidelně nespím, ataka je jistá. Zkoušel jsem lecjaké alternativní možnosti léčby (např. kopretina řimbaba je super - kapky jako prevence nebo čaj z listů při nástupu záchvatu), rehabilitace krční páteře (které mi vždy spolehlivě ataku spustily), jógu (která je skvělá, ale nebyl jsem v ní dlouhodobě důsledný)...

Nakonec jsem požádal svou neuroložku o vyzkoušení moderních profylaktických léků. Oba dva - vápníkové blokátory i antiepileptika - jsem sice snášel příšerně špatně, ataky nikdy nepřestaly a vždy mě na chvíli totálně vyřadily z provozu, ale díky tomu jsem teď jen krok od biologické léčby, od níž sice taky nic moc nečekám, ale zkusím ji. Zvlášť když hlavně díky Migréna-help konečně vím, že na ni mám se svou četností atak a s tragickým průběhem těch dvou profylaktických pokusů nárok. Neuroložky jsem se na ni totiž musel explicitně zeptat... ale to je vedlejší.

Ovšem asi nejzásadnějším zlomem v celé téhle anabázi bylo, že jsem postupně úplně změnil způsob, jak svou migrénu pojímám a přijímám. Protože "brát ji jako nezměnitelnou součást sebe sama" paradoxně nepřineslo nějaké zenové splynutí s rytmem všehomíru. Naopak způsobilo popírání její problematičnosti (mám to jen dvakrát do týdne málo, a občas hodně, tak co?!), dlouhodobé odmítání nabízených možností léčby (mami nech mě, co tím změním, když zatím nikdy nic nepomohlo?!) a v konečném důsledku i to, že v práci i doma jsem byl dost často úplně k ničemu (Jirku zase bolí hlava...). Oproti tomu brát ji konečně jako opravdovou nemoc, která sice je mou nedílnou a asi i neoddělitelnou součástí, ale s jejímiž projevy se dá nějak pracovat, do určité míry jim předcházet nebo je předvídat a mírnit - to teprve zapříčinilo takové pojetí migrény, s níž se mi najednou žije o něco lépe.

Samozřejmě ne zázračně lépe. A nechovám rozhodně naivní naději, že by se mi podařilo se migrény zbavit někdy nadobro. Navíc, tohle bezbřeze optimistické naladění týpka, který si namlouvá, že ovládá svou migrénu na povel, mě samozřejmě vždy opouští, kdykoli přijde nový nezastavitelný záchvat. To jen zalezu a nechci od světa nic než ticho, tmu a minimum jakýchkoliv jiných kognitivních vjemů. Migréna je pak zase tou hnusnou, zákeřnou, takřka zosobněnou bytostí, která mně čas od času zkazí den a kvůli níž si na chvíli připadám jako někdo, kdo nemá nad svým životem zrovna kontrolu. Ale díky tomu, že více sleduji a obvykle dokážu s jistotou pojmenovat konkrétní spouštěče, které k danému nezvládnutému záchvatu vedly, jsem s touhle svou souputnickou entitou lépe obeznámený. Ale nesmířený. A rozhodně odhodlaný s ní i nadále vyjednávat o vládu nad svým časem a životem.

Jirka