Alžběta

NE/MIGRÉNA V KARANTÉNĚ

Začalo to těsně před karanténou, když se mě moje kolegyně zeptala, jak se mám, a já ji po pravdě odpověděla, že moc dobře, že jediné, co mě trápí, jsou ty příšerné záchvaty migrény. Poslední dobou jsem je měla až devětkrát měsíčně s intenzivním zvracením. Většinou zvracím až jedenáctkrát denně, takže další den se sotva mátožím a jít do práce nepřipadá v úvahu. Moje kolegyně mi tehdy řekla: "Tak se, Alžbět, připrav na to, že to třeba úplně odejde, že to zmizí." V první okamžik mě hned napadlo: "To víš, že jo."

Byla jsem zrovna ve fázi smíření se s touto nemocí a začala jsem ji brát jako daň za svou citlivost - díky, které tvořím. Nemoc jsem přijala a informovala o tom poctivě veškeré své okolí, aby mě pochopili, pokud něco zruším pro bolest hlavy. Jenže věta mé kolegyně ve mně tak silně rezonovala, že jsem si řekla: "Jo, třeba někdy odejde. Někdy." Netušila jsem, jak rychle se to stane.

Od začátku epidemie mám home office, učím online, překládám online, více píšu a tvořím to, co chci a co jsem odkládala nebo na to neměla sílu. Doposud jsem se domnívala, že jako člověk s migrénou potřebuji přísný řád: dostatek spánku, pravidelné časy na jídlo, atd. Největším překvapením tedy pro mě bylo, že to tak nutně být nemusí. Jsem spíše noční sova, takže každý den teď vstávám opravdu různě - nejraději v 9:30 a chodím spát ve dvě ráno. 

Přes den vím, co potřebuji "stihnout" a podaří se mi to splnit, protože paradoxně vůbec nic nemusím stíhat. Když mám hlad, tak se najím, nečekám, až dojedu domů či až si něco nakoupím. Pokud na mě přijde únava - ta mi tedy zůstala, můžu si jít lehnout a pak pokračuji v pracovních činnostech. Nejsem méně produktivní, právě naopak. Nemusím se starat oproti jiným ženám o děti a nikdo mi tu "neleze" po hlavě, což je určitá výhoda. (Mimochodem migréna je jeden z důvodů, proč ještě nejezdím po okolí s kočárem).

Každopádně migréna se od té doby vůbec nedostavila. Vnímám to jako zázrak. Nejspíš mi předchozí pracovní tempo nevyhovovalo, přestože jsem pracovala na zkrácený úvazek. Nejvíce pozoruhodné na tom je, že dosud jsem měla záchvaty třeba i o prázdninách nebo o dovolených. Možná vnímám tu neprogramovost, spontánnost celé situace. Nikdo s tím zkrátka nepočítal a mojí hlavě se to líbí.

Teď se trochu děsím toho, na co se všichni asi těší: návrat do "normálu". Pohrávám si s myšlenkou práce z domova, ale to bych musela opustit mé dosavadní obory, které mě naplňují. Navíc nejsem úplně podnikatelský typ. Jsem však novému způsobu života otevřena. 

Ten pocit v hlavě, že nic NEMUSÍTE, je k nezaplacení. Ze srdce bych ho alespoň na jeden měsíc přála zažít všem, kteří mají těžkou hlavu.

Kéž jsou naše hlavy bez bolesti a je jim lehce, jako je teď té mojí!

Alžběta