Amálie
Migréna mě provází už od dětství. Vždycky tedy byla součástí mého života, takže když občas nastane delší období bez ní, je to zvláštní. Je tu se mnou většinou jednou do týdne, někdy se zastaví jenom na den, ale potom se ráda brzo vrací. Její největší nepřítel je spánek, kdy můžu zapomenout, že tady je.
Když jsem byla malá často jsem zvracela a všichni si myslela, že mám "slabý" žaludek. Pamatuju si, že už na 1. stupni základní školy jsem promeškávala některé události kvůli bolestem. Poté, když jsem nastoupila na osmileté gymnázium, přišla ve formě migrény s aurou. Často jsem se jí bála, protože sedět ve škole před testem a vědět, že najednou nemusíte vidět kus vašeho zorného pole, není příjemné. Naštěstí tu se mnou v této formě pobyla jen pár let.
Nyní jako studentka lékařské fakulty často zažívám situace takzvaně "vyzvracet se a jít", protože kdo by chtěl řešit, že kvůli migréně nemůže jít na zkoušku. Někdy to je hodně extrémní. Vždycky totiž nejradši dopřeju tělu odpočinek, ale v některých situacích to prostě nejde.
Jsem smířená s tím, že je migréna v mém životě.
Nepamatuji si, že bych někdy žila bez ní, ale děsí mě, že často mění formy svého působení, a jsou chvíle, kdy už je ta bolest opravdu nesnesitelná.
U mě je to sice "jenom" pár dnů v měsíci, ale i tak bych si přála, aby se na migrénu nenahlíželo jenom jako na bolest hlavy.
Amálie