Aneta

Migrénou trpím od svých 7 let. Poprvé se mi projevila ve školní družině. Příčinou bylo zejména to, že v družině byl stále vydýchaný vzduch a hlavně, a to se mi stále potvrzuje, to byla má dlouhá přítomnost v rušnějším kolektivu. Jedním ze spouštěčů mé migrény je totiž rušné prostředí a dlouhodobější seskupení lidí na jednom místě. Automaticky se snažím rozprostřít pozornost, a tím se unavím. Po únavě většinou následuje migrenózní stav.

Jako dítě jsem byla vláčená po doktorech, léčitelích a všem možném i nemožném, takže mé zkušenosti a znalosti medicíny klasické i alternativní jsou dosti bohaté. Nic nezabíralo.

Věčné chození ze školy domů, ležení v posteli, poznámky okolí, šikana od učitelů, ... Když jsem byla starší, začaly mě tyto problémy štvát, jelikož mi věčná bolest hlavy bránila jakkoliv sociálně žít a učit se, bránila mi vlastně v čemkoliv. Jako dítě jsem kvůli migréně bývala dost unavená. Okolí mě stále označovalo za línou či mnohdy náladovou. Často jsem se setkávala se zlehčováním svých problémů či sarkastickými poznámkami na můj účet.

Nyní například vím, že určité změny nálad propojené s únavou a tíhou těla, jsou jedním z ukazatelů přicházející migrény - že jde o prodromální stavy.

Na střední škole jsem si kvůli migréně prošla docela pestrou šikanou ze strany některých učitelů. Nejvíce tedy mé třídní, jejíž věta: "Kdyby tě bolely zuby, tak to pochopím, ale s bolestí hlavy do školy prostě můžeš," mě provázela ještě dlouho.

Jelikož jsem chodila na vysokou, kde jsme měli volné pátky, zjistila jsem, že se počet migrénózních stavů docela zmírnil. A ejhle - později jsem si propojila souvislosti ze školy, družiny atd. - a po mých pokusech s režimem dne jsem zjistila, že mé tělo vážně nezvládá pětidenní nápor na pozornost.

Můj obor je speciální pedagogika zaměřená na dramaterapii. I díky tomuto oboru jsem se začala více zajímat o celostní pohled na člověka a propojovat tak medicínu s psychosomatikou, psychoterapií apod. Mnohé spouštěče (asi tak třicet) jsem odbourala změnou stravovacích návyků, životního režimu, pohledu sama na sebe i změnou zažitých zvyků, a to jak z rodiny, tak i mých osobních. Vyjmenovávat všechny způsoby, jimiž jsem s migrénou bojovala, by vydalo minimálně na jednu knihu. Bývá to mnohdy námaha se hlídat, ale zvyknete si. Horší je to s vysvětlováním například ostatním lidem, jelikož ti, co vás až tak neznají, mnohdy nechápou, proč se v určitých věcech tak vymezujete, a abych pravdu řekla, někdy si ani neuvědomím, že můj už zažitý zvyk je ve většině případech kvůli spouštěčům, které mám.

V čem ale vidím největší posun, bylo období, kdy jsem přijala tuto nemoc jako součást mě samotné a toho, že se mi prostě vše na hlavě projevuje. Změny tlaku, novoluní/úplněk, stres, hormonální změny, jídlo, životní postoj, a postoj k sobě samé a také přijetí toho, že je to prostě neurologická porucha, kterou jsem podědila od svých předků, a to jak z matčiny, tak i z otcovy strany, a která prostě je a projevuje se. Jelikož jsem tuto nemoc přijala, přestala jsem mít pocit viny a sebeobhajování. V mnohém se mohu jiným lidem zdát sobecká, umíněná či vyhraněná, jelikož snahy něco vysvětlovat či se omlouvat už nemám a nedělám to. 

Migréna je mnohdy prokletí i dar, který máme. Obyčejně, když ležíte s hlavou v záchodě, nebo když narážíte do zdi, kterou před sebou nevidíte, nebo vás málem přejede auto, je velmi těžké vidět migrénu jako dar. Když si můžete například dát jen jednu skleničku vína, a to jen tehdy, když opravdu cítíte, že můžete, a hromadu dalších věcí, které vám migréna "daruje", je prostě opravdu náročné ji takto přijmout. Když se však zpětně vždy poohlédnu, ať už je to do svého kalendáře (abych zjistila v jaké fázi je měsíc, či kdy mám dostat menstruaci) nebo do svého režimu dne, či jen z okna zda nebude pršet, už obyčejně vím, co se děje. 

Ne však vždy. Jsou dny, kdy si říkáte, že je vše báječné, je vám veselo a hravo a zčistajasna vás to skolí. Pocity deprese, únava, náladovost, nehorázná nechuť k práci, prokrastinační stavy, náhlý výskyt tak velké energie, že byste zvedli i náklaďák - prodromální stav.... dále chuť na brambůrky a slané, stálý pocit žízně, pokles víčka a jedné strany tváře, mžitky před očima, špatná artikulace, nesouvislost vět - aura.... Stáhnutí až křeče v zádech, svíjení se v bolestech, pláč z bolesti, hlava v záchodě, neschopnost chodit - migréna... útlum... někdy až několik dní dezorientace, zmatenost - stav po migréně. Ano, tak to Vám jako dar opravdu nepřijde. Otázkou zůstává - posloucháte sami sebe, své potřeby a potřeby svého těla?

Když mnohdy poslouchám nářky lidí s migrénou, je mi smutno, jelikož si myslím, že tím ničemu, nikomu ani sobě nepomůžou. S čím se však v sobě stále potýkám, je mnohdy přecitlivělost na okolí, které vás soudí a nejlépe ještě i radí, co máte dělat, nebo vás litují a utěšují, že to bude dobré. Někdy mi to prostě do humoru vztáhnout nejde a raději odcházím, jelikož to ve mně začíná vřít a otevírá se mi kudla v kapse. 

Strašně si vážím lidí okolo sebe, které mám a kteří tohle nedělají. Prostě ví, že se nevymlouvám, nejsem hypochondr, nebo něco takového. Že si pamatují mnohé mé spouštěče a nenutí mě do různých aktivit, jelikož ví, že bych třeba ráda, ale prostě nemůžu. Že mám v práci tolerantní šéfy a mám uzpůsobený úvazek tak, abych měla jeden den v týdnu volný, jelikož pokud bych fungovala pět dní v kuse, budu věčně na kapačkách. A já se zas snažím nezklamat jejich důvěru. 

Díky migréně se stále učím poznávat samu sebe, ale i okolí. Díky migréně kolem mě zůstali lidé, kteří jsou schopní mě vidět takovou, jaká jsem, a kteří to zvládnou. A toho si na ní třeba cením, že ač to bylo mnohdy bolestivé, že z mého života odešli lidé, kteří jsou sobečtí a netolerantní. Také mě naučila vážit si sama sebe, mít své hranice, ale též se snažit být nesobecká a tolerantní. A za to děkuji.

Aneta