Alžbeta

Ta bolest opravdu nejde zaspat

Poprvé jsem měla s migrénou tu čest, když mi bylo sedm let. Bolest, při které jsem měla pocit, že se mi rozskočí hlava. Raději vůbec nehýbat hlavou, raději moc nemluvit, raději zavřít oči a čekat... čekat než to přejde. Snažit se rozplynout do prostoru, oddělit se od té bolesti, nehýbat se a čekat.

Záchvaty mě pak potkávaly párkrát do roka a s věkem se už jen stupňoval její počet. Často mě probouzely ze spánku. Šla jsem si lehnout úplně v pohodě a uprostřed noci se probudila s běsnící bolestí hlavy. Jako malé mi chvíli trvalo pochopit, že když budu kvůli té bolesti brečet, bude to ještě horší.

Dlouho trvalo, než jsem byla poprvé u neurologa a než mi bylo řečeno lékařem, že se jedná opravdu o migrénu. Dětská lékařka mi nařídila dát si do pořádku krevní obraz a pořádně pít. Nemám už ani ponětí, jak jsem si vlastně ten krevní obraz měla dát do pořádku.

K neurologovi jsem se pak dostala až na vysoké škole. Nejdříve zkoumal, zda se nejedná například o tenzní bolest hlavy. Po třech nebo čtyřech sezeních však diagnostikoval migrénu se závěrem "naučte se s tím žít".

Vysoká škola byla doba, kdy jsem měla nejvíce záchvatů migrény, okolo šesti za měsíc. O téhle nemoci mé okolí vědělo, ale já sama ji za nemoc nepovažovala. Prostě mě "bolela hlava" a já jsem pořád hledala, co dělám špatně, co musím dělat jinak, co jsem ještě nevyzkoušela. Praly se ve mně výčitky z toho, když jsem si vzala lék, tabletku na bolest, že jsem to zase nezvládla. Vždy jsem bojovala s tím, si ji nevzít a co nejvíce to oddalovala, což vedlo k ještě horším bolestem. Také jsem si nemoc nechtěla často připouštět, nechtěla jsem si připouštět, že bych kvůli ní něco nemohla. Že bych třeba nemohla jít na celý den na kolo nebo v zimě na dlouhý výšlap. Po takových fyzicky náročných akcích byla ataka migrény totiž často tutovka. Taky jsem odmítala kvůli ní třeba zůstat doma, místo toho, že bych se mohla jít bavit ven s kamarády. To byly třeba chvíle, kdy jsem si vzala tabletku na bolest, a pak prostě vyrazila ven a odmítala tu bolest hlavy přijmout, nikomu nic neřekla a maskovala svůj stav, dokud tabletka nezabrala. A tak samozřejmě kombinace léků proti bolesti a toho, když si na to pak dáte pivo nebo panáka, rozhodně nebylo dobré řešení.

Částečná úleva přišla po vysazení hormonální antikoncepce. Ruku v ruce s tím jsem začala víc vnímat své tělo a snažila se mu porozumět a respektovat ho. To je pro mě také velkou pomocí teď, když počet atak opět s těhotenstvím a mateřstvím narostl.

Od té doby, co jsem se dozvěděla o organizaci Migréna-help, mám pocit, že jsem najednou udělala mílový krok. Bavit se s lidmi, kteří ví, o čem mluvíte.

Zjistit, že migréna může mít ještě mnohem a mnohem hrůznější podobu. Zjistit, že vlastně nemusím dělat nic špatně, že mám prostě jen nějakou nemoc. Vědět, že se v průběhu života může měnit, a být na to připravená. Vědět, že je kam se v případě zhoršení obrátit. 

Pořád mám ještě co zlepšovat ve vztahu k sobě a k migréně. Pořád si ještě připadám zvláštně když mluvím o tom, že "mám nemoc". Pořád si ještě připadám, že "to přeháním", vždyť přece stačí, když si vezmu dva paraleny a jsem ve většině případů do hodiny v pořádku.

Ale je normální muset si vzít dvakrát, třikrát, čtyřikrát do měsíce, byť jen dva paraleny? Protože kdybych si ty dva paraleny nevzala... nemohu od bolesti otevřít oči, nemohu se od bolesti pohnout, pozvracím se... třeštící hlava, šílený stav, který nemám ponětí, kdy by skončil. Ta bolest opravdu nejde zaspat.

Přála bych si, aby i ostatní věděli, že migréna není jen bolest hlavy, a s respektem tak k této nemoci přistupovali a nepodceňovali ji.

Alžbeta