Jaroslav

Viděl jsem vystoupení předsedkyně Migréna-help v televizi a chtěl bych se podělit o svůj příběh. 

Míval jsem bolesti na zadní straně hlavy tak silné, že mě bolel i dotek vlasů. Trvalo to dlouhé roky. Ta bolest mě ničila, nemohl jsem se na nic soustředit, ani pracovat. Jen jsem dlouhé hodiny ležel a čekal, až bolest pomine. Některé léky bolest zmírňovaly, ale neodstranily ji. Záchvaty trvaly někdy několik hodin, jindy déle než den. Frekvence byla kolem 8 až 10 záchvatů měsíčně.

Kromě toho mě později zasáhla i rakovina. Po operaci se můj zdravotní stav zhoršil. Často jsem například ztrácel vědomí - seděl jsem na záchodě, omdlel a upadl na studenou podlahu. Probral jsem se a po čtyřech se doplazil zpět do postele. V noci jsem nemohl spát, kromě migrény jsem se potýkal s bolestí v různých částech těla. V té době jsem začal vážně přemýšlet o sebevraždě. Jak to provést, aby to bylo jisté a nikoho jsem neohrozil. Chtěl jsem, aby vše působilo jako nehoda. Když jsem nalezl řešení, přineslo mi to určité uklidnění, že mám únikový plán, když už nebude zbytí. Nicméně, nejspíš bych to stejně nedokázal, protože jsem cítil, jak se každý den můj stav zhoršuje.

V noci jsem nespal a před očima mi probíhal můj životní příběh, jako by se promítal film – od dětství až do roku 2012, kdy přišla rakovina. Najednou jsem si uvědomoval chyby, kterých jsem se dopustil. Některých vědomě, jiných nevědomě. Uvědomil jsem si, že můj stav je důsledkem životního stylu a neustálé práce 365 dní v roce. Byl jsem ponořený jen do práce, ať už duševní, nebo fyzické. Za celý život jsem byl jen třikrát na dovolené, která trvala déle než jeden den.

Kolem roku 2005 jsem začal stavět dva rodinné domy najednou, a to svépomocí. Povedlo se mi to, bylo mi tehdy 50 let. Fyzická práce na stavbě mi dělala radost, nebyla pro mě zátěží, spíš odpočinkem. Když jsem v roce 2012 viděl celý svůj život jako zpomalený film, cítil jsem jen tíhu práce. Vzpomínal jsem na dětství, kdy jsem byl horolezec, nebo jsem bez potíží uběhl 20 km. A tehdy jsem začal prosit Boha – ne o zachování života, ale o odpuštění všech mých chyb.

Po zdravotní stránce jsem na tom nebyl dobře - vyjít pouhých 20 schodů mě vyčerpávalo natolik, že jsem potom musel celý den odpočívat. 

Později jsem šel na kontrolu po operaci rakoviny. Kamarád, který mě tam doprovázel, říkal, že jsem náhle zezelenal, orosil se a omdlel. Doktor mě položil na zem, probral, a následně mě poslal na CT, kde objevili masivní plicní embolii. V této nemocnici jsem strávil jsem tři týdny, a poté mě přeložili do jiné. 

V nemocnici jsem chytil rezistentní mikroby, které se nedaly léčit antibiotiky, a můj život byl v ohrožení. Nádorové markery opět stoupaly. Biopsie mi způsobila sepsi a horečky 40°C po dobu sedmi dní. Zůstávalo mi jediné – modlitba. Vedl jsem rozhovor s Bohem, on mi ukazoval mé chyby a pomalu se můj stav zlepšoval. Nakonec se mi začaly pomalu vracet fyzické síly, ustoupila rakovina i migrenózní záchvaty - a já se modlil dál. 

Dnes už vím, že všechno, co máme, je jen na určitou dobu. (...) Dnes mě v podstatě nic nebolí, nepotřebuji léky a jsem plný sil. Ujdu 10 km nebo i víc, a všechny bolesti v kloubech i hlavě jsou pryč. Samostudiem jsem si rozšířil technické a vědecké znalosti. Když musím učinit nějaké rozhodnutí, modlím se, aby bylo to nejlepší možné.

Jaroslav