Jiří

Začalo to pozvolna a nenápadně. Nedokáži přesně říct kdy, ale asi na vojně nebo těsně před ní, kdy jsem studoval na VŠ. Občasné bolesti hlavy jsem ale připisoval dutinám - migréna mě ani nenapadla. Tak jsme se sestrou migrénou strávili řadu let, aniž bych věděl, s kým to žiji. Záchvaty bolestí však byly čím dál tím silnější a častější.

Až jsem v 41 letech dostal malou mozkovou příhodu - parciální ucpávku cévního splavu, a tak jsem se dostal i do rukou neurologů, kteří za možnou příčinu označili hustou krev v kombinaci s první fází záchvatu migrény. Po vyšetření na EEG mi neuroložka oznámila, že mám jakési theta vlny (pokud si to dobře pamatuji) charakteristické pro migreniky a zakončila to slovy: "No, u mužů je to vzácné, ale zase si víc užijete." A tak si opakovaně užívám až dodnes. Díky známé lékařce jsem si přečetl brožuru o migréně, kde jsem zjistil, že mám i spoustu vedlejších příznaků jako větší citlivost na světlo, častější močení atd.

Ačkoliv mí rodiče migrénou netrpěli, měly jí některé tety z obou stran, takže se nemůžu divit, že jsem to podědil. Jenže všechny tety to po přechodu přešlo. Jako muž tuto naději nemám, naopak mám dojem, že to pomalinku sílí, a to už je mi 57. Velký záchvat mívám minimálně jednou za 14 dní - ale trvá naštěstí jen tak 10 hodin. Nejhorší jsou ty, které přicházejí v noci nebo k ránu. Když to bolí tak, že bych lezl po zdi, tak nemám ani šanci si jít lehnout, neboť se to ještě zhorší. To pak chodím po klášteře jako lev v kleci. Malé záchvaty ani nepočítám - těch je víc, ale dají se zvládnout. Při těch velkých vím, že na nějakou intelektuální činnost nemám nárok - s výjimkou toho, kdy sloužím mši - a Bůh se zatím vždy postaral o to, že jsem ji nejen dokončil, ale i kázání prý mělo hlavu a patu, ačkoliv jsem přes bolest ani nevnímal, co říkám.

Jako spouštěče jsem u sebe identifikoval dva typy - dlouhodobé a okamžité. Mezi dlouhodobé řadím cestování, intenzivní duševní práci trvající déle než hodinu v kuse a prudké změny počasí. Okamžitých je víc: silné vůně, kadidlo (což je u kněze trochu problém), sladké víno (třeba rybízové), nosní sprej s mořskou solí, průvan na hlavu - a někdy to bylo i běhání. U běhu se tomu ale dalo vyhnout, pokud jsem si po návratu dal zavčas kafe. Abych si moc nekoledoval, tak se snažím, pokud to jde, vždy po hodině změnit činnost a jít dělat něco jiného.

Zkusil jsem se i nechat léčit. Nejprve mi neuroložka dala nějaké léky na zklidnění cév. To jsem pak byl ale zklidněný celý a sestra migréna se přizpůsobila - nebyla tak často, ale o to byla delší. Pak mi dala léky, které se berou přímo při záchvatu - a zúží ty rozšířené cévy. To zabralo, ale připadal jsem si jako na vodě - a ataka byla za dva dny zpátky. Tak jsem pochopil, že když to mám v těch mozkových vlnách nějak zapsané, tak to asi bude muset proběhnout. 

Časem mi jeden známý lékař doporučil, ať zkusím jednu speciální infračervenou lampu s diodami - a ta mi kupodivu pomáhá. Když to chytnu zavčas, tak se ataka rozejde, a když už je rozjetá, tak se mi s její pomocí podaří snížit úroveň bolesti tak, že si můžu jít lehnout a spát. Ne vždy to zabere - někdy ani lampa nic nezmůže, ale asi tak z osmdesáti procent mi pomáhá. Ještě před třemi lety jsem z vlastní zkušenosti nevěděl, co je to zvracení z bolesti (dařilo se mi to ovládnout), teď už to vím, ale naštěstí to není častý jev, i když se po tom značně uleví.

Se sestrou migrénou nejspíš budu žít až do smrti svého těla, tak ji respektuji, snažím se ji moc neprovokovat, ale jsem jí i vděčný za to, že mě naučila sebekázni a dala mi velké pochopení pro utrpení druhých.