Marie a Kubík

Náš Kubík

Kubík byl vždycky jiný než jeho bráchové. Rychle přišel na svět, rychle se naučil, co si zamanul a taky moc rychle dospěl. Bolest mu vzala kus dětství a bezstarostnosti.

Je jen unavený, nejedl, nepil

Kubík začal trpět záchvaty migrény v pěti letech a všichni jsme si prošli dlouhou cestu bolesti, než mu lékaři stanovili diagnózu. Bez varování se kdykoliv a kdekoliv dostal do bodu nula - hadrová panenka, kterou cloumá bolest. Břicho, hlava, břicho, hlava... a strašlivý pláč plný zoufalství a bezradnosti. Pak upadl do spánku a po deseti minutách se s pláčem probudil, vyblinkal a spal dalších deset hodin. 

Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Dva roky jsme se plácali v pojídání železa, hlídání jídla, pití, aktivit a spánku, něž jsem samostudiem zjistila, že má "obyčejnou migrénu". Dětská lékařka moje přesné popisy záchvatů jako z učebnice naprosto ignorovala.

Neuroložka nám dala odpověď

Po první návštěvě neuroložky se věci daly do pohybu. Dostali jsme odpověď na naše otázky, probdělé noci a úzkosti. EEG v pořádku, magnetická rezonance v pořádku. Kubík je "zdravý", "jen" trpí migrénou. 

Od té doby Kubík bojuje. Už je mu devět. Pozná, že ho začíná bolet hlava a někdy na ni vyzraje. Ale jednou za měsíc přijde, nic ji nezastaví a na dva dny Kubíka vyřadí z provozu. 

A já zase vidím ty prázdné oči plné bolesti, jak prosí o pomoc a nemůžu nic víc, než ho držet. Jsem tam s ním a naší bolestí, potichu a potmě. Ale teď už vím, že to přejde. Že je to "jenom" migréna.-

To jsou moje důvody, proč jsem se přidala k Migréna-help, věčně usměvavé Rýze Blažejovské a dalším holkám, které ví, jak migréna bolí.

Marie Sobotková patří mezi dobrovolnice Migréna-help.