Michaela

Jmenuji se Míša a celý život vyrůstám v Brně. Můj příběh se začal psát už na základní škole, často mě bolela hlava, ale nikdo tomu nepřisuzoval žádnou velkou váhu. V dětství jsem válčila s velmi nízkou váhou, nízkým tlakem a všichni to přisuzovali právě tomuto (anebo pubertě).

Když mi bylo asi 13 let, jela jsem na tábor - do dnešního dne to místo v Jižních Čechách miluju, a to i přesto, že ho mám spojené s mojí nejhorší vzpomínkou. Často se mi stávalo, že jsem z nízkého tlaku kolabovala, a tak tomu bylo i tady. Stála jsem v kuchyni, chystala s ostatními snídani a najednou konec. Nic si nepamatuju - tento a následující dny mám dodnes v mlze a znám je jen z vyprávění. Jediné, co si pamatuju, je skřípění kol auta a vedoucí, která mě objímá a říká, že to bude dobré. Někdo říká, že jsem se při pádu bouchla do hlavy o kamna, stůl, podlahu... Já opravdu sama nevím, ale utrpěla jsem těžký otřes mozku, byla jsem hospitalizovaná v nemocnici a na tábor už jsem se pro tento rok nevrátila.

Po návratu do Brna jsem musela docházet k neurologovi a chodit na pravidelné kontroly na EEG. Zmínila jsem se, že mě často bolí hlava a všichni to přisuzovali právě mému pádu.

Postupem let se začaly bolesti zhoršovat a přicházely častěji a všichni trvali stále na tom, že je to z pádu. Absolvovala jsem nespočet vyšetření na EEG a v tunelu, ale nikdo mi nedokázal od těchto bolestí pomoci - a hlavně vysvětlit příčinu toho, proč mě stále bolí hlava. Postupem času přestaly zabírat volně dostupné léky, už jsem nevěděla, jak se té bolesti zbavit. Doktorka mi předepsala Aulin, potom Nimesil, ale i ty po krátkém čase přestaly účinkovat. Měla jsem pocit, že se s tím prostě budu muset naučit žít.

Ze začátku mě bolela hlava 1-2 měsíčně, tak to nebylo tak "hrozné" oproti tomu, kde jsem dnes. Ale bolesti byly intenzivnější, musela jsem ležet v naprostém tichu a tmě. Všechno mi smrdělo, ze všeho se mi navalovalo, nedokázala jsem ani spát... Bolesti už netrvaly jenom jeden den, ale začaly se prodlužovat a paralyzovaly mě na několik dní. Okolí nemělo žádné pochopení, nikdo nechápal, jak mě může odrovnat obyčejná bolest hlavy, mysleli si, že jsem přecitlivělá a měla jsem pocit, že mě nikdo neposlouchá. Přestala jsem o tom s okolím mluvit, byla jsem naprosto alergická na rady: "Proč si nevezmeš Ibalgin? Mně to na bolest hlavy zabírá". Vyzkoušela jsem všechno, co jsem se dočetla, že by mohlo zabrat - naprosto nic ale nezabíralo.

Jednoho dne jsem se dostala do stavu, kdy už jsem nebyla schopná si sama pomoci. Několik dní jsem ležela sama v bytě v naprosté tmě a tichu, jen já a ta šílená bolest hlavy. Nic jsem nejedla, nepila, jen se dopovala Nimesilem s nadějí, že to prostě musí zabrat. Byla jsem naprosto vysílená a oblblá léky, nemohla jsem ani vstát z postele. Zvedla jsem telefon a zavolala příteli. Našel mě ležet v bytě v hrozném stavu, ale já už sama nemohla. Jako hadrovou panenku mě odnesl do auta a jel se mnou do nejbližší nemocnice. Když mě sestřička v nemocnici viděla, chudáka ho ještě sjela, že tohle je na záchranku, a ne na nějaké cestování autem. Na jeho obranu, on ji volat chtěl, já to ale odmítla s tím, že mě "jen" bolí hlava a záchranka je pro horší případy, než jsem já. 

Tady poprvé jsem se setkala s doktorem a sestrou, kteří měli pro moji bolest veliké pochopení. V ordinaci doktor zhasnul a vyšetřoval mě skoro po tmě, popisovala jsem mu moji bolest hlavy a zmínila se i o mém dřívějším úrazu. Podíval se na mě a zašeptal, "tohle rozhodně nemáte z toho úrazu, vy máte ukázkovou migrénu". Tady poprvé dostala moje bolest jméno - migréna. Nikdy jsem na ni ani nepomyslela, nikoho to vlastně ani nenapadlo. Kromě toho, že jsem dostala injekci, po které se mi za chvíli začalo dělat lépe, mi doktor napsal triptany. Moje záchrana! Od této chvíle byly stále se mnou, ať jsem šla kamkoli. Musely být v každé kabelce, autě, nočním stolku, prostě úplně všude. Představa toho, že někam pojedu bez kartáčku na zuby, mě nechává klidnou, ale zapomenout doma Sumatriptan? NEMYSLITELNÉ!!!

A tak jsem prožívala další roky, a ani jsem si neuvědomovala, že bolesti byly stále častější. Nikdy mě nenapadlo je počítat.

S okolím jsem se o tom přestala bavit, nikdo neměl pochopení a byla jsem za přecitlivělou chuděrku. Začala jsem mít problémy v práci, a to byl jeden z mnoha impulzů ji vyměnit. Nastoupila jsem do nové práce, a až tady jsem se setkala s pochopením. Žena mého šéfa měla stejné problémy jako já - byla jsem ráda za to, že mám pochopení a když jsem potřebovala zůstat doma, šéf mi rozuměl. Jednou se mi má kamarádka svěřila, že dostala ataku migrény s aurou, která ji naprosto paralyzovala. Nikdy bych tohle nepřála ani svému největšímu nepříteli, ale v tuhle chvíli jsem cítila, že mám spojence. Někoho, kdo ví, co je to za bolest, jaké u toho prožívám pocity a někoho, komu si můžu ulevit a promluvit si s ním o tom. Do této chvíle jsem měla pocit, že všechny tímto skuhráním obtěžuju.

Jak roky ubíhaly, z přítele se stal manžel a já zjistila, že jsem těhotná. Období, na které jsem se těšila, že si ho budu užívat. Nejen já, ale i manžel. Představovali jsem si, jak budeme všechno zařizovat společně, všechno budeme společně prožívat... 

Ano prožívali jsme, ale místo radosti spíš muka. Sumatriptan podle lékaře nepřicházel v úvahu, pouze Paralen - lentilka která mi naprosto nepomáhala. Ze všech stran se na mě valilo, že po prvním trimestru budu mít pokoj, odezní to... Ale ono to neodeznívalo, bylo to ještě horší a já už nevěděla, co s tím. Jednou jsem skončila i v nemocnici, ale moc to platné nebylo, dostala jsem kapačku Paralenu, magnesia a bohužel se mnou více udělat nemohou kvůli miminku. Devět měsíců jsem se držela zuby nehty, musela jsem se kousnout. Po porodu to bylo ještě horší, četnost atak migrény byla neúnosná. Každý den mě bolela hlava, do toho malé dítě a já začala ztrácet nervy.  

Moje psychika byla naprosto na dně, byla jsem nevyspalá a nervózní, každý den jsem se budila se strachem, že zase přijde bolest, a ona opravdu přicházela. Každý den. Dny, kdy mi bylo v měsíci dobře, jsem spočítala na prstech jedné ruky, více jich nebylo. Přišla jsem k neuroložce naprosto vyřízená, plakala jsem, že nevím jak dál, že mi přece někdo musí pomoci! Nemůžu každý den jíst Sumatriptan. Poslední kontrolu u ní jsem měla před těhotenstvím, ale od té doby se bolesti skokově zvedly na 25 atak v měsíci. Řekla mi, že už na mě nestačí, a dala mi žádanku do specializovaného centra pro bolest hlavy v Brně. Vůbec jsem nevěděla, že něco takového existuje, nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. Už ve dveřích ordinace jsem vytáčela telefon, co mi dala k objednání, sestra mi v telefonu řekla o prvním volném termínu za 3 měsíce. Chápu, je nás hodně nejsem jediná, co potřebuje pomoci.

Blížil se den D, hlídání jsem měla zařízené úplně u všech, kdyby náhodou jedno vypadlo, abych měla druhé. Prostě nesměla nastat situace, že bych tam nemohla jít. Ráno jsem se probudila opět s atakou, sedla do auta a vyrazila. Centrum bylo krásné nové, všichni se usmívali, cítila jsem se tam moc dobře, nikdo se na mě nedíval jako na citlivku, co ji stále bolí hlava. Všichni pro mě měli pochopení. Byla jsem až naměkko z toho všeho, takže když jsem vešla do ordinace, posadila se u pana doktora a on se mě zeptal "Tak jak se dnes cítíte?", hrkly mi slzy do očí. Pláč nešel zastavit, a tak jsem plakala a vyprávěla mu můj příběh. Pousmál se a řekl mi "Tady jste správně, tady vám pomůžeme". 

Cítila jsem se tak jak už dlouho ne, někdo měl pochopení pro mé stavy, chápal moje zoufalství, chtěl mi pomoci a dal mi naději. Naději v podobě tzv. biologické léčby - pokud ale selže ta prášková. A tak jsem hned naskočila do práškové léčby. První na řadě byla léčba antidepresivy. Ta mi vůbec nepomohla, stavy byly stále stejné, bolestí stejný počet a jako bonus mi to zamávalo s psychikou. Na kontrole mi pan doktor léky vysadil pro selhání a nasadil nové. Tentokrát antiepileptika, která ale také nefungovaly. Počty atak se nesnížily a stále zůstávají nad dvaceti za měsíc.

Stříhám metr do další kontroly. Dnes je 29. 1. 2023 a já vím, že už se jen jednou vyspím a jdu zase na kontrolu do centra. Strašně moc si přeju, abych už jen slyšela, že i tato léčba selhává a já jsem už na dosah té biologické. Tak na mě prosím myslete, moc bych si přála začít zase žít.

A vám, co jste dočetli můj příběh až sem, a perete se se stejným neviditelným nepřítelem jménem migréna, bych chtěla říci, že na to nejste sami, nebojte se říci si o pomoc a nenechejte to zajít tak daleko, jako já. Není to "jen" obyčejná bolest hlavy, je to život znepříjemňující mrcha, která vás dokáže srazit až na úplné dno, a je potřeba s ní bojovat.

Michaela