Sára

V srpnu mi bylo sedmnáct let, a tak už to bude celých sedm let s migrénou.

Migréna mi znemožňuje studium, koníčky i celý život. Občas si říkám, jak by bylo fajn, jít ven s přáteli a dát si s nimi nějaké to pivo. Mezi tím já jen ležím se 70-ti hodinovými záchvaty - doma, na intru, ve škole nebo na prázdninách - a "žeru" prášky na bolest, abych byla schopná alespoň něčeho, třeba jít na praxi.

Pro mě ale není na migréně nejhorší ta bolest (příjemná tedy také není), ale ostatní lidé kolem mě. Mistr mě kvůli migréně nechce už druhý rok nechat projít, protože mi nevěří, že je mi zle, a to je ten důvod, proč nejsem schopná pracovat okolo koní a jezdit. Každé ráno s migrénou mi vyhrožuje, jak mi to spočítá, a stále si vymýšlí nové důvody, proč nemůžu zůstat, a proč se z toho jednoduše nemůžu vyspat. Nejhorší jsou i ti bezohlední, kteří stále dělají hluk - naschvál? 

A ještě ke všemu máme velké rodinné problémy, něco ve stylu Mamma Mia. Jen při pomyšlení na to že do toho neskutečného řevu a neustálého chaosu budu muset jet, mi vyvolá záchvat na celý víkend. A to je jeden z hlavních problémů. STRES. 

Další problém je pak moje škola, koníček a vlastně i život. Jelikož se celý život věnuji jezdectví, a nic jiného vlastně neumím, tak ho i studuji. Veškeré úrazy mě "poškodily" už tolikrát, že se mi křížové obratle dřou o sebe, krční páteř je v naprostém háji, a otřes mozku (i častou ztrátu dlouhodobé paměti) jsem měla tolikrát, že už bych to ani nespočítala.

Asi před dvěma a půl lety mi "to" konečně začaly doma věřit, a tak se moje migréna začala řešit. Bohužel jsem byla prý moc mladá na to, aby mě vzali na normální neurologii nebo mi napsali léky, co by zabíraly. Moje neuroložka zanedlouho nevěděla, co dál, a tak mi vždy jen napsala silnější dávku léků a nový termín, kdy jsem měla znovu přijít. Navíc nebrala v potaz, co jsem jí říkala o svých potížích, a tak jsem předepsané léky přestala brzy brát, protože mi po nich bylo akorát zle.

Asi před půl rokem mě tahle všeobecná nevědomost začala opravdu štvát, a tak jsem začala hledat. Došla jsem k závěru, že je moje neuroložka neschopná, a že by měla více poslouchat, co jí říkám. Konzultovala jsem svou situaci s různými dalšími lékaři i lidmi, co mají stejné problémy jako já, a zjistila, čím to vlastně trpím. Kdybych nenašla slečnu, která na tom byla naprosto stejně jako já, tak bych byla spíš bez života než s ním. Není lehké tohle psát a taky jsem nenapsala všechno.

Tímto nemám potřebu dělat nějakou chudinku. Chci jenom ukázat, že někteří lidé to mají opravdu těžké. Nejsou v tom ale sami. Ráda bych pomohla ostatním, kteří mají podobné problémy, a zároveň poděkovala těm, kteří tím procházejí se mnou, a vždy mi pomůžou. Nejlepší přátele jsem si ověřila migrénou. Takže bych vlastně měla děkovat i jí. 

Chci však poděkovat i Migréna-help a všem, kteří se projektu účastní. Konečně na nás - lidi s migrénou - taky někdo myslí a snaží se pomoci, takže se nebojte mě kontaktovat, když budou nějaké dobrovolné akce. Moc ráda přidám ruku k dílu.

Sára